Pronajímatelé zpravidla požadují za účelem zajištění plnění povinností nájemce bytu složení jistoty (kauce).
Nájemce si však často není vědom toho, že má po skončení nájmu právo po pronajímateli požadovat úroky ze složené jistoty.
V souladu s § 2254 odstavce. 1 občanského zákoníku si mohou smluvní strany ujednat, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu.
Z odstavce 2 předmětného ustanovení pak plyne, že pronajímatel vrátí při skončení nájmu nájemci jistotu, přičemž nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.
Bohužel je otázkou, jaká konkrétní výše úroku by měla nájemci náležet, neboť takovou výši právní předpis neupravuje.
Dle § 1802 občanského zákoníku platí, že „Mají-i být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužní úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytuji banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“
Pokud si tak nájemce a pronajímatel úroky nesjednají, nezbývá než vycházet z věty druhé a zjistit obvyklý úrok za úvěry poskytované bankami v daném místě a čase.
Přestože Česká národní banka konkrétní údaj o obvyklém úroku nezveřejňuje, lze alespoň vyjít ze zveřejněných informací ohledně statistik vývoje úrokových sazeb účtovaných bankami domácnostem.
Je nutné však upozornit, že úrokové sazby bank se pohybují v rozpětí několika procent, a bez sjednání úroku mezi nájemcem a pronajímatelem přímo v nájemní smlouvě může mezi stranami snadnou vzniknout spor o celkovou výši pohledávky nájemce.